JANA KRÁLIKOVÁ: „KDYŽ SI NĚCO VEZMU DO HLAVY, MUSÍM TO DOTÁHNOUT.“
..vycházela z našich tradic, experimentovala, ochutnávala mezinárodní, především jihoasijskou kuchyni a stále víc a víc věřila, že jídlo může dokonale fungovat jako lék. Založila svůj blog Zasadnezdrave.cz a pustila se do práce nutriční gastronomky, ženy, která zbožňuje chuťovou bohatost, čerstvost i uzdravující sílu jídla. To také učí na kurzech vaření u nás, v Gourmet Academy (Vietnamský street food, Izraelská odysea, Napříč Asií atd.) a také předává svým fanouškům na sociálních sítích…
Jani, máme za sebou Nový rok, se kterým se často pojí předsevzetí. Poslední dobou mám pocit, že se o nich jen mluví, ale vy jako jedna z mála fakt konáte, jedete svoje novoroční výzvy na sociálních sítích a vedete své fanoušky třeba ke cvičení jógy. Proč jste se do takových projektů pustila?
To je krásný! To si fakt myslíte? Děkuju! Já teda nejsem moc „novoročně předsevzatí“, já spíš tak nějak plynule žiju a k tomu mám nápady, který se nepojí většinou k žádnýmu konkrétnímu datu, ale spíš náladě a chuti. Vlastně tohle celý je takovej obecnej princip, na kterým funguju. Dělám, co mě baví, a s lidmi to přirozeně sdílím, což mě taky baví, a oni na to strašně mile reagujou, tak to dělám dál. Ty sportovní výzvy s jógou a běháním vlastně fungujou už čtvrtým rokem, a pořád mi to dává smysl. Když mám čas, uspořádám soutěž, a když ne, tak se jen snažím lidi motivovat tím, co dělám. A ono to prostě nějak samo funguje. Budu se opakovat, ale asi je to celý hodně spojený s tou zábavou. Mně to dělá radost a to, jak jsem z toho nadšená, asi pak nakazí ty ostatní. Já nad tím vlastně moc nepřemýšlím.
Odezvu, co vím i já, máte skvělou! Co to dává vám?
Strašně krásnou, lidi mi píšou a posílají fotky, jak se mnou cvičí nebo běhají. Jak se zlepšujou, jak u toho rudnou jako já... :)) je to takový neskutečně milý zosobněný virtuálního parťáctví. Nejsem v tom sama, to je boží, a vzhledem k tý velikosti komunity kolem v tom nejsou sami ani ostatní, co se přidají. A tak se podporujeme a motivujeme navzájem. Je to takovej nekonečnej kruh podpory, lásky, radosti a zvláštního druhu přátelství, protože s některými lidmi se samozřejmě díky té intenzitě známe už docela dost.
Fungují u vás i jiná předsevzetí?
Jak se to vezme. Asi jsem typ člověka, co když si něco vezme do hlavy, chce to většinou dotáhnout, a protože je to často něco, na čem mi záleží anebo to dělám, protože mě to prostě jenom baví, tak mi to většinou vydrží. Můj muž o mně říká, že jsem dotahovač–nadšenec. Tak na tom asi něco bude, respektive se s tím docela umím ztotožnit. :D Klasická předsevzetí si asi s novým rokem nedávám, jak už jsem psala, moc na to nejsem. Spíš během roku zjišťuju tak nějak přirozeně, co mi ještě dává smysl a co už ne, na co si mám dát pozor a tak. Speciálně jsem vloni v zimě už dost začala řešit čas, který trávím na sociálních sítích, a s tím přišla určitá potřeba se po letech trošku uklidnit. A tak si pravidelně dělám dny bez mobilu. Prostě zase žiju jako dřív, bez sociálních sítí, kdykoliv k dispozici. A to je třeba skvělý. V mojí práci je to vlastně dost důležitý, mít čas jen pro sebe a na svoji rodinu a kamarády, a ne pořád všechno jenom fotit, natáčet a sdílet se světem. Možná stárnu. :D Každopádně mi to dělá dobře, je to fajn, chce to prostě po těch několika vyexcitovaných letech zase trošku stát oběma nohama na zemi. A umět být taky v klidu.
Při své práci nutriční gastronomky lidi učíte milovat jídlo a také nad ním přemýšlet tak, aby pomáhalo léčit tělo, je-li to potřeba. Upřímně, podle mě je pořád jen málo těch, kteří skrze svůj jídelníček chtějí chránit své zdraví. Přitom je to tak logické?!
Myslíte? Vidíte, asi mám kolem sebe bublinu, která zrovna tohle řeší docela přirozeně, tedy jíst/žít tak, abych díky tomu byl/a v kondici a zdravý/á. Ale abych se vrátila k Vaší otázce, myslím, že jsem k tomu byla vedená odmalinka. Měla jsem astma, alergie a mám atopický ekzém, byla jsem takový skleníkový dítě, místo do školky jsem chodila do stacionáře pro děti s respiračními a kožními obtížemi, byla jsem často nemocná, jezdila do různých lázní a ošetřoven... Nesnášela jsem to, protože jsem tam bývala s ostatními dětmi sama, bez rodičů. Nemám na to vůbec hezké vzpomínky. A tak se u nás vždycky vařilo ze zahrádky od babiček, pěstovali jsme zvířata, měli vlastní vajíčka, sady, ovoce. Myslím, že jsem se jen po škole vrátila k tomu, co jsem znala z domova, a co mi dělá dobře na duši i na těle.
Svou ideu přenášíte i na kurzy vaření u nás, v Gourmet Academy, kde jsou jedny z nejoblíbenějších. Co na nich máte nejraději vy sama?
Je to můj nekonečnej zdroj energie a zábavy. Mám asi ohromný štěstí na lidi, a tak je každý kurz vždycky plný smíchu, radosti a času strávenýho s těmi, se kterými mám něco společného. Vlastně se musím přiznat, že díky internetu a možnostem dát lidem nahlédnout do svého života můžu hodně ovlivnit svoji práci. Tím, že mají lidi dneska možnost vás „poznat“ skrze sociální sítě, si o vás udělají nějaký obrázek, a pokud s ním sympatizují, sympatizují vlastně s vámi. Konzumují obsah, který je třeba baví, pak přijdou na kurzy vaření, chtějí se mnou do Sapy, něco nafotit, letí se mnou do Vietnamu... a říkají třeba: „Jééé, vy jste úplně stejně praštěná jako na Instagramu, to je skvělý!“ a hned jsou z vás vlastně „kamarádi“, najdete rychle společnou řeč, protože jste podobně naladění. Lidi mají dneska vlastně možnost si vás opravdu najít sami, a je vážně krásný, že to tak funguje. Takže to mě baví asi nejvíc, milí a veselí lidi, kterým se líbí způsob, jakým pracuju, dává jim to smysl a baví je to natolik, že mám ten luxus, že mě to živí, a je to pak celý příjemný, zábavný a moc fajn.
Vaši fanoušci vás mohou potkat také na soukromých kurzech, při procházkách do Sapy, za autentickou vietnamskou kuchyní… a od loňského roku také jezdíváte do Vietnamu, na „gastropoznávačku“. K tomu blog, kurzy, spoluautorství v kuchařce Gastrokroužku, ocenění z Food blogu roku, spousta společenských akcí… skoro se bojím zeptat, kdy odpočíváte a jak nejraději
